Svátek má: Bohuslav

Komentáře

Jiří Kouda

novinář

Americký sen, nebo černá můra?

Musíme prožívat po listopadu český „americký“ sen. Vyplývá to aspoň ze statistik, které nás mohou zahltit čísly. A pokřivenou realitou.


Podle výkladu údajů Českého statistického úřadu průměrná hrubá mzda vzrostla z 3 170 korun v roce 1989 na letošních 25 800 korun, tedy více než osmkrát. Po zohlednění inflace se průměrná mzda zvýšila o 52 procent, tedy téměř shodně jako hrubý domácí produkt. Průměrný starobní důchod se za posledních 25 let reálně zvýšil o 29 procent, uvedl server iDNES.cz.

Takže si dnes již můžeme na malé auto nižší kategorie ušetřit již dvanácti průměrnými platy, na rozdíl od dob před 25 lety, kdy jsme museli nasyslit 30 výplat. Na druhé straně si Češi, pojídači brambor, pohoršili, protože si mohou z jedné výplaty koupit o 500 kilogramů kobzolí méně a to nemluvě o tom, že už nedosáhneme na 342 vstupenek do kina a zoufale počítáme, že ze svého měsíčního přijmu si koupíme jen 162 vstupenek.

Tragikomika statistik tak dosahuje svých absurdních hodnot.  

Každý, kdo se jen přiblížil ke statistice ohledně příjmů, musí přiznat, že ve své podstatě průměrná mzda je jen chladné číslo z celkového objemu peněz děleného počtem příjemců. Bližší realitě je pak spíše tzv medián, to jest, kdy se po částech částka rozdělí podle její výše a k nim se přidělí příslušný počet lidí, pobírající dané částky.  Potom vám vyjde, že „průměrná“ mzda klesne z uváděných 25 tisíc tak na 22 tisíc. Ale ani takový údaj nevypovídá přesně o realitě.

Proto je nutné statistiku filtrovat životní realitou.

Ve skutečnosti je to tak, že průměrný příjem v České republice je nedosažitelný pro zhruba 65 procent obyvatel!

Je potom velice obtížné hovořit o tom, kolik si tedy „podprůměr“ nakoupí průměrně toho či onoho. Jistě, jsme zemí, která je prý nejméně ohrožena chudobou. Jen nevím, proč stále roste počet dětí, jejichž rodiče nemají na školu v přírodě a dokonce ani na jejich obědy – což je poslední chmurná stránka nynější jásavé současnosti.

Zatímco se břemeno tíže ekonomické krize přeneslo na zaměstnance a chudší obyvatelstvo (například i růstem DPH, viďte pane Kalousku), v Česku loni vzrostl počet dolarových milionářů o téměř osm procent na rekordních 19 400 lidí. Má to svoji logiku a proto je třeba brzdit jakékoliv kroky ke zvyšování mezd, minimální mzdy zvláště, která sama o sobě není k žití a přesto ji pobírá nejméně 100 tisíc lidí. Také je nutné – jak to tak pěkně bankéři a velkopodnikatelé a finanční spekulanti říkají – snížit náklady práce. A přenést je na zaměstnance. A neposlední řadě zde zavádět „čínské výrobní metody“, vyzmizíkovat Zákoník práce, snížit daně a pak ušetřit na veřejných službách (školství, zdravotnictví i bezpečnost – nejlépe privatizovat, vpustit do nich bezkrupulózní byznys), které využívají především „průměrní“ obyvatelé.

Tohle už potom nevypadá na americký sen, ale černou můru typické podoby kapitalismu směřujícího k sociální explozi.

Bývalý dlouholetý šéfredaktor Ekonomu Zbyněk Fiala nedávno napsal: „Společnost začíná být ochromována také historicky nepoznanými sociálními nerovnostmi. Konečně se objevují pravidelné akademické práce o tom, jak nerovnost, kdy „horních deset procent vlastní všechno“, brzdí ekonomiku. Není to objev, značná část příjmů těch nejbohatších mizí z ekonomického oběhu ve zlatých cihlách a podobných nesmyslech, zatímco ti chudší by si koupili židli nebo boty a přinesli by tak poptávku průmyslu. Akademická úvaha o nepřijatelnosti extrémních nerovností povzbuzuje k praktickým úvahám, jak to omezit. Daň z finančních transakcí. Progresívní zdanění příjmů s drsným horním okrajem. Vysoká dědická daň u majetků nad určitou mez (daň z bohatství). Pozemková reforma uvolňující půdu pro projekty lokálního ekonomického cyklu.“

Doplnit by se to dalo ještě nutnou a detailní kontrolou vývozu zisků do daňových rájů a těm, kteří tak činí, omezit podnikání, v nichž figurují státní peníze.

Jiří Kouda