Svátek má: Lýdie

Politika

Velikost textu:

Jaká je a není dnešní katolická církev

Jaká je a není dnešní katolická církev

Organizace známá jako katolická, někdy i Svatá církev byla vytvořena několik století poté, co její zakladatel, který tím prý pověřil sv. Petra, měl zemřít na kříži na golgotském kopci v Jeruzalémě. Tedy někdy za vlády císaře Konstantina.

Ilustrační foto
5. srpna 2019 - 06:20

O důvodech a záměrech těch, kteří u její kolébky  tehdy v Nicei (anebo snad na Nikajském koncilu v r. 327?) stáli, toho moc nevíme. Jistou roli v tom později sehrál i starý podvod s Konstantinovou donací, která měla za její sídlo určit město Řím. To, že navzdory všem proměnám času církev jako mocenská struktura přežila dodnes, by tedy nemělo vzbuzovat přílišné emoce či dokonce obdiv. Dnes je to totiž dnes již zcela jiná organizace, než byla ta původní církev. S jinými cíli, samozřejmě i s jiným personálním zázemím, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák..

Změny, které k tomu přispěly, lze rozdělit na ty velké, během nichž došlo k významným posunům a proměnám v celé struktuře této organizace i na mnoho menších či jen trochu větších změn s mnohem omezenějšími dopady na její vnější i vnitřní podobu. K těm největším z nich patří vedle těch spojených s tridentským koncilem v polovině 16. století zaměřeným především na majetkové otázky po obrovských skandálech s tehdy vládnoucími papeži (Trident řešil i problémy spojené se vznikem reformace) také ty změny, které se právě v církvi právě dějí. 

Jsou pro ně charakteristické i otázky spojené se sexualitou týkající se i špiček katolické vrchnosti. Samozřejmě s příslušnými dopady na podporu této církve zmenšujícím se (především v Evropě) zázemím věřící obce. Ani ne tak kvantitativně, ale především z hlediska její kvality. Jsou spojeny také s s výklady kolem celibátu. Pohlavní zdrženlivost kleriků, kteří jsou páteří této organizace, zvláště těch nejvýše postavených prelátů, se dnes mnohým vnitřním posuzovatelům z řad věřících i těm vnějším hodnotitelům církve jeví jako zvlášť problematický problém. V konečných důsledcích totiž souvisí se základními otázkami existence této struktury moci a vlivu. Vatikán je dnes evidentně posledním, otevřeně totalitním státem v Evropě, který byl v nedávné minulosti vzorem všech těch dalších totalismů hýbajícím dějinami tohoto kontinentu. Tedy toho hnědého či rudého totalismu.
   
Charakteristické zde je i to, že za dnešními změnami stojí - stejně jako v Tridentu - jezuité. Tito vojáci církve skládali už od založení tohoto řádu v polovině 16. století slib naprosté poslušnosti papeži. Tato tradice ale vzala za své poté, co se jeden z nich sám stal papežem. To se prostě stát nemělo, a jestliže se to stalo, svědčí to o mimořádné situaci, která se kolem; dnešní církve vytvořila. Pozoruhodnou analýzu o tomto dění nedávno, v době zahájení biskupské synody o rozsáhlém; zneužíván dětí církevními osobami zpracoval a poté i napsal a vydal francouzský novinář a spisovatel F. Martel. V knize „Sodoma…“předložil; na pěti stech stránkách (včetně dalších stovek stran příloh na internetu) rozbor toho, co se v nejvyšších kruzích (ale i ve spodních patrech této organizace) dělo a děje.



Zajímavý komentář  k tomu napsal i zveřejnil český filosof (se specializací na náboženskou etiku) a pracovník ÚSP AV ČR D. Černý pod názvem Katolická církev a pravidla Sodomy. V příloze k sobotním Lidovým novinám 27. 7. 2019 na dvou stránkách (!) shrnul pro něj nejzajímavější poznatky z knihy, která vyšla v 8 jazycích ve 20 zemích. Vynechal ovšem ve svém komentáři vše, co by se mohlo nějak vztahovat k české odnoži katolické církve. K tomu, co se v ní děje a proč se to tak děje. Tedy i k tomu, proč po arcibiskupování kardinála Vlka nebyl na funkci pražského arcibiskupu svého času povýšen kardinál Graubner, ale hodnostně nižší D. Duka. Už vůbec se nezmínil o upozadění olomouckého hodnostáře poté, co se novým papežem stal jezuita František. A proč je takové ticho kolem tohoto, kdysi silně medializovaného kardinála (třeba kolem vizitací na farnostech v jeho diecézích, kde byl vždy přivítán nějakým vzhledným hostitelem). V komentáři chybí mj. i zamyšlení nad tím, jak a proč bývalý papež Ratzinger nesplnil očekávání, že po své abdikaci brzy umře. Podle náznaků v Martelově  knize totiž důvodem jeho odchodu z nejvyšší funkce nebyla žádná těžká nemoc, ale jeho sexuální orientace.

Ten kdo viděl seriál Mladý papež, nebude asi tím, co Martelova kniha přináší. příliš překvapen. My, kteří s touto zkaženou církví  nemáme nic společného, však víme, že homosexualita mnohých kleriků, zvláště pak těch, co se dostali do vyšších pozic, není to jediné, co je typické pro tuto organizaci. Tento problém se totiž netýká jen mužů, kteří tuto církev vytvářejí a také v ní vládnou, ale i její ženské části. Jeptišky a různé abatyše atd. zdaleka nejsou jen ty pečovatelky v některých starobincích či nemocnicích, ale patří k tomuto systému. Bez vzájemné podpory obou, tedy mužské a ženské části církve, by se celý systému moci, který katolická církev v minulosti i dnes představují, už dávno zhroutil.
   
To, že Martel i jiní si tím nezabývali, vůbec neznamená, že se jich problémy spojené s vládou teplých mafií netýká. Stejně tak se to týká i vztahu Církve k minulosti. Tedy k roli, kterou katolická církev po Bílé hoře sehrála v dějinách české společnosti. Role církve v pobělohorské historii a Temno jsou v naší historii synonymem.  


Představa, že by zrovna katolická církev měla být pro naše spoluobčany něčím jako průvodcem v současném světě, světlonošem lásky k pravdě apod., je směšná. Je to totiž přesně naopak. Vatikánská kurie a celý systém této organizace jsou přímo ztělesněním toho, čemu bychom se měli vyhnout. Černý totalismus, který ve svém jádru ztělesňuje Vatikán a všechny struktury jím řízené, lze přijmout jen jako varování před tím, co představuje tento systém dvou tváří a utajování pravdy ve jménu co největšího hromadění majetků a moci. Se svojí teokracií a gerontokracií, ale i se svojí prolhaností a morální špínou je slepou uličkou vývoje. Něco, čeho bychom se měli ve vlastním zájmu obávat a štítit. 

Pokud dnešní hlava Vatikánu chce opravdu usilovat o nápravu církve, měla by zasáhnout i v Čechách, kde se stávající primas a kardinál Duka vyhýbá řešení problémů spojených nejen se zneužívání dětí a mládeže vysokými hodnostáři zdejší církve, ale i přiznání podílu této církve na tom, co se zde před mnoha léty stalo. Martelova kniha by měla být přeložena i do češtiny a brzy i zde vydána. Nejen proto, aby podala svědectví o katastrofálním stavu dnešní katolické církev ve svět i u nás, ale také proto, aby nedošlo ke zbytečným omylům v její interpretaci. Nejde - aspoň dle komentátorů - totiž o homofóbní knihu, která by posuzovala celé církevní společenství jen podle těch, kteří rádi káží vodu a pijí víno. Umí tedy ocenit i ty, kteří se snaží v duchu nejlepších tradic evangelií žít a působit na své věřící.  

Ať se nám to líbí nebo ne, i katolická církev k našim dějinám i k současnosti stále ještě patří. Je jen potřeba nabídnout těm, kteří uvěřili mnoha těm lžím a nesmyslům spojeným s její činností, aby se o jejím pravém stavu něco dověděli.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)