Svátek má: Květoslava

Politika

Velikost textu:

Škoda, že na stoletý mejdan nepozval Babiš také Švejka

Škoda, že na stoletý mejdan nepozval Babiš také Švejka

O víkendu proběhly oslavy 100. let od vzniku československého státu. Přijelo hejno papalášů a s nimi přilétlo hejno keců o ničem. Standardně jsou jakékoliv oslavy i záminkou pro urážení emeritního prognostika a prezidenta v činné službě Miloše Zemana.

Dobrý voják Švejk
29. října 2018 - 03:20

Slavnostní hospoda

Proto třeba šmoulové na forum.cz 28. 10.2018 zaperlili: „Země za posledních 100 let zažila řadu smutných let, vždy ale následovaly ty lepší. I po Zemanovi nás čekají lepší roky. Republika si zaslouží důstojného a slušného prezidenta.“

Nebo politologický blouznivec Jiří Pehe se domnívá, že se za sto let ukázalo především prý to, že si sami nedokážeme vládnout. Pro Bůh, co by měli říkat Němci nebo Poláci? Proti nim máme dějinných škraloupů jenom prťavoučko.

Když to shrnu, internetová a televizní komunikační dálnice dělá z celého světa hospodu. Kdekoliv kdokoliv co zařve, vyzvrací a načmárá na zeď, se objeví o několik vteřin později u ledních medvědů v Antarktidě i u klokanů v Austrálii. Proto i z oslav 100 let od založení Československa se stalo slavnostní klábosení o ničem v souběhu se slavnostním urážením kohokoliv kýmkoliv, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Patafyzický smutek

Proto mi z určitého „patafyzického“ pohledu chyběl na oslavách generální tajemník všeho lidského, jeho excelence dobrý voják Josef Švejk.

Kdyby měl na stoletém mejdanu premiér Andrej Babiš k ruce pana Švejka, určitě by Babišovi poradil, aby neříkal, že lidé v Česku mají přestat s nadáváním, brbláním a vykopáváním příkopů mezi sebou.

Švejk by ho upozornil, že nadávání na něco upozorňuje, brblání je psychoterapií a mluvit o vykopávání příkopů – o tom se vůbec nezmiňovat! To je stejně hloupé klišé jako Havlovo horování proti stavbě plotů a zdí. Protože příkopy jsou důležité když prší a proto, že lidé blbnou. Zdi a ploty jsou potřeba ze stejného důvodu, kvůli lidské nevypočítavosti a blbosti. 

Švejkův nadhled mi tam chyběl.


Archetyp člověčenství

Pokud jde o postavu Josefa Švejka jeho autor Jaroslav Hašek v něm podává archetypální obraz lidské existence. Proto se stále dokola píše: Švejk byl přeložen do více než 58 jazyků světa a je nejpřekládanější českou knihou.

Když jsem dával před pár dny dohromady historické detaily do připravované knihy „1918: Karneval vítězství“, Švejk neměl v knize co dělat, protože vstoupil na scénu až po skončení Velké války - byť první Švejkovy příběhy se objevily již v průběhu válečného masakru. 

Proto pan dobrý voják Josef Švejk našel v knize své místo až v doslovu, neboť promlouval  k lidským duším co přežily rok 1918.

Proto škoda, že pana Švejka nepozval Babiš na stoletý mejdan.

Z tohoto pohledu je zajímavá poznámka Davida Kocourka: „U investorů na finančních trzích do českých aktiv … mezi touto skupinou lidí jsou pravděpodobně v oblibě především příhody vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Politické události jsou totiž v české kotlině spíše umírněné a řešené pragmatickými způsoby a mohou tak připomínat počínání Josefa Švejka za první světové války.“ (kurzy.cz, 15.12.2017)

Švejk se sice především podobá svému literárnímu otci Haškovi „pivnímu bardovi, který se směje světu, protože mu připadá bláznivý“ (Petr Fischer), ale to jenom náš „sousedský“ pocit. Kvůli tomu by nebyl přeložen do desítek jazyků.

Podívejme se na oněch 100 let jako na odkaz pana Švejka: Postavu Švejka lze považovat za jakousi sociologicko – kulturní schránku či akumulátor všeho, co se děje v komunitě, kam hrdina patří podle místa. Proto je pro řadu Čechů Švejk pytlem plným české národní povahy. Přehlížíme kvůli tomu na Švejkovi to nejdůležitější, tedy obecné – archetypální svědectví. 

Tajemství odporu a tiché důstojnosti

Půvab Švejkovy postavy je v jeho schopnosti až ad absurdum plnit rozkazy a požadavky vojenských potentátů a dalších postaviček z oficiální mašinérii monarchie. Jedním ze zajímavých rysů Švejkova příběhu je, že byl upřímný a velmi ochotný. Znáte průpovídku, že „když jsi naprosto upřímný, nikdo ti nevěří, že by jsi mohl být upřímný?“ 

Švejk reaguje na mnoho ataků tím, že je řeší vážně, což v praxi znamená v komediálním duchu. Lidé dělají to samé co Švejk, ale jenom v drobných detailech svého života. U Švejka se ale jedná o grandiózní mozaiku čili nepřetržitý tok toho, co lidé dělají po kapkách.

Švejk je mimo dobro a zlo. Chvíli poskakuje na straně dobra, někdy se pohupuje ve vzduchoprázdnu. Jindy je tzv. na straně zla, když svému nadřízenému sežene kradeného psa nebo vyhazuje dlužníky, kteří chtějí od feldkuráta Katze uhradit dluhy. Ve svém životě si také prokazujeme úsluhy jak to jenom jde.

Švejk jedná mimo morálku, stejně jako my. Ale jako bonus navíc dává historky ve stylu, že „jak nedávno povídal jeden pán v konzumu, že…“

Pokud Švejk „byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba“, neznamená to, že by byl Švejk méně cenným hrdinou, protože za člověka mluví činy. Necítí se snad mnoho lidí každý den, že byli prohlášeni za blba, když je propustí z práce, když o ně nemá nikdo zájem, když šéf v práci prosazuje cosi nesmyslného atp.?

Švejk měl (jako každý z nás) morálku okamžiku. Také my máme jinou morálku v rodině, jinou v zaměstnání, aby nás šéfové nevyrazili, že čůráme proti větru, jinou máme mezi  známými v hospodě.

Česká povaha?

Proč je zatvrzele Švejk strkán do škatule „typicky české“ povahy? Podle mého názoru je postavou archetypální čili nadnárodní právě proto, že se literární Švejk narodil v české hospodě. Proto je o to více tím, čím je.

Švejk je literární postavou čili z jiného pohledu kompresí intuitivních zkušeností lidí z prostoru historického Českého království, kde se střetávají vlivy západní, východní a jižní Evropy. Toto střetávání vytvářelo archetypální podhoubí, ze kterého vyrostla postava dobrého vojáka Švejka.

Autor Hašek nabíral z českého tavícího kotle a genius loci středu Evropy se stal převodovkou Švejkova archetypálního říkání a konání.

Světoobčan alias Čech alias občan rakousko – uherského mocnářství, to vše v podání Švejka svědčí o podstatě (univerzálnosti) lidské (poněkud srandovní) nesmrtelnosti.

Protože Švejka na stoleté slavení nepozvaly, tento způsob oslav zdál se mi poněkud nešťastným...  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)