Svátek má: Vendelín

Politika

Velikost textu:

Z Vídně: Rakousko v referendu odmítlo smlouvy CETA a TTIP

Z Vídně: Rakousko v referendu odmítlo smlouvy CETA a TTIP

V neděli se podařilo rakouským občanům svoji vůli nejenom projevit ale i prosadit. „Volksbegehren“ (doslova čeho se lid domáhá) proti CETA a TTIP. Smlouvy prosazované Junckerem, Merkelovou, Obamou…Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.

Ilustrační foto
6.únor 2017 - 01:13

Odmítány od začátku s nedůvěrou už chronickou vůči všemu, co „odtamtuď“ přichází. O co víc tlaku bylo vyvíjeno na podepsání, o to víc neochoty vůbec o tom přemýšlet se v nás přímo „zvedalo“. Z informací, které byly v tomto směru spoře a nepřehledně poskytovány,  vycházely údaje, vzbuzující obavy z dalšího hospodářskeho vývoje, už i tak neutěšeného.

Velice nám to připomínalo „verbování“ do EU. Kdy snad poprvé ukázala paní Merkelová své vůdcovské strategické schopnosti. Když tehdejší ministr zahraničí Alois Mock těžce nemocný (Parkinson) za týmové spolupráce červené političky Brigity Ederer, předložili národu koncept tak skvělé budoucnosti a rozkvětu národa (nejdříve vlastního a pak celé Evropy), že se vlastně „nedalo odolat“.

Lákadla, denně předkládaná a médii nám přímo „vtloukaná“, se pohybovala od perspektivy hospodářské až po „rodinné“. Najednou každý malý podnikatel, který si průměrně velice dobře žil a byl se svou malou firmou (á la otec, syn, švagr nebo bratranec) spokojen, podlehl  vizi jak si ve Španělsku či Řecku rozšíří svou firmu nejméně o sedm zaměstnanců, a přitom si bude ještě užívat slunce ve své vile na břehu moře, kterou si pořídí nejpozději během dvou let.  Rodiny, které si mohly dovolenou v zahraničí dopřát jednou za pět let, byly najednou nadšeny vyhlídkou, že nepotřebují „čekat na hranicích“ a nebudou muset „přepočítávat“  šilinky na cizí měnu.

Paní Ederer zaútočila na ustarané rodiny příslibem  levných potravin, kterými měsíčně  ušetří „na hlavu“ tisíc šilinků,  dnešních 80,- EUR. Až později jsme si uvědomili, že do této své „matematické vidiny“ musela započítat i batolata, k finančnímu rozkvětu rodiny nijak nepřispívající.  

Ve svých nadšených projevech vyčíslila dokonce cenovou úsporu při spotřebě soli. Neuvěřitelné, že i taková perspektiva se v té euforii dalších vizí světlejších zítřků pod „peřinou EU“ uplatnila.


Nutno podotknout, že za těch dříve tisíc šilinků se dalo koupit více, než dnes za dvě stě euro. V přepočtu na euro byly ceny okamžitě zvýšeny o 30-50 %. A u toho nezůstalo.

Pan ministr, který se sám vyjádřil, že EU bude jeho posledním dílem, zemřel.

Paní Ederer se odsunula na úžasně dobře placené místo v hospodářské oblasti, kde si může dovolit zkonzumovat třeba sedm kilo soli ročně navíc bez toho, aby to ohrozilo její životní úroveň. Tím více, že její manžel byl pro svou,  už v červené partaji osvědčenou  (ne)schopnost,  přezíravě odsunut hned v začátcích předpřípravy EU do Bruselu, kde žije a tyje dodnes.

Nu a my všichni jsme v EU. Cena soli nám skutečně nedělá starosti, tu si můžeme dopřát i když řady nezaměstnaných jsou stále delší.

Ale jak se říká, z chyb se člověk učí. A tak naše zkušenosti s EU, která nám pouta přitahuje pořád víc a víc, přispěly alespoň k tomu, že už ze zásady nevěříme…. A to hlavně tehdy ne, když se nás někdo snaží až příliš přemlouvat a příliš přesvědčovat o výhodách, které nastanou když…..

Kromě toho se zajímáme mnohem více, než  kdykoliv předtím, jaký dopad mají všechny ty gen-technologické praktiky v různých zemích, se kterými nesouhlasíme, sami je neprovádíme, ale jsme „smlouvami nuceni“ je akceptovat - a konzumovat!

Ve všem vidíme hrozbu globalismu a za bruselskou „řadou starších“, maskované lobbisty . A hrozbu sankcí za neposlušnost přímo čicháme. Už dávno jsme se probudili z toho libého snění, které předchází tvrdé realitě.

Konečná: Když se škrtne „ne“

562.552 občanů proudilo po ty čtyři dny ve všech městech a obcích  k podepsání referenda proti smlouvám CETA a TTIP. Ani mimořádná zima, ani nepříznivé počasí je neodradilo. A nanejvýš potěšující byla ta solidarita, se kterou se „protestanti“ potkávali na chodbách, kdy se zdravili, mrkali na sebe jako spojenci a přáli si vzájemně „hodně úspěchů“.

Tak ten jsme teda dosáhli. Alespoň v první fázi. Rakousko musí říct v Bruseli své „a just ne“. Další rána pro hierarchii, zvyklou když už ne na souhlas, ale aspoň na lokajské podřizování.

Těšíme se z toho našeho vítězství. Ale tak nějak nám pořád v hlavě zní výrok Junckera, toho bruselského kardinála Richelieu, (ovšem bez jeho šarmu a schopností), který jednou docela veřejně dal na známost praktiky při předkládání nových smluv, zákonů a podobných „závazků pro vazaly“: „Předložíme návrh ke schválení. Když se setkáme s příliš velkým odporem, stáhneme ho na určitou dobu a když se veřejnost „utiší“, nastolíme ho znovu, s nějakými obměnami. Ale nakonec ho vždy prosadíme….“

Jestli čeká takový osud i to naše „veto“ ? Počítáme s tím, že si to budeme muset „ohlídat“.

Nu, tentokráte se to povedlo nám a ne panu Junckerovi. Ještě by se nám to mělo podařit  ne v prosazování ale ve „vysazování“ těch politiků, kteří si odvykli brát vůli národa jako nemístný protest a dilentantismus.

Protože jak ve volbách prezidentů nebo politických partají v posledním období,  bylo i toto referendum projevem protestu, a nespokojenosti s diktaturou EU. A že to nebyl protest poslední, to se jasně v rakouské politice už teď rýsuje. A že politici přestali názory občanů a jejich vůli přehlížet, dokazuje „Pracovní program vlády na roky 2017/2018, který byl v minulém týdnu, za dlouhého a turbulentního rokování, schválen všemi  ministry. (Teda až na ministra vnitra Sobotku, který byl ke schválení určitých klausul, kancléřem  Kernem přinucen. Svůj podpis teda k programu připojil, ale že to kancléři nedaruje, to budeme  sledovat určitě v další jejich „spolupráci“.)

Že byl tento program vypracován nejenom pro „dobro národa“ ale také pro dobro politiků, pod kterými se jejich židle nejenom viklaly ale také kácely, je všem také jasné.

Že je výsledkem neúprosných zákulisních bojů a soubojů, ve kterých se rozdávaly rány a padaly hlavy,  jsme také zaregistrovali. A že tyto boje, doposud nevídaně osobní,  budou dále pokračovat, na to bychom se snad i těšili, kdyby byl na ně čas.

My jsme se naučili protestovat. Naši politici se naučili ustupovat. Snad budou obě strany z této strategie v budoucnu profitovat. Protože Rakousko ještě stále nezvládlo tu nejhorší krizi,  a to,  jak si poradit s migranty a jejich dalším přílivem .

Protože v této oblasti byly sice vypracovány nové zákony, mnohem striktnější než doposud, ale jejich uplatnění nebude možné provést tak rychle a tak tvrdě, jak by situace vyžadovala. Hlavně proto, že v tomhle směru netáhnou partaje ani příslušné organizace „za jeden provaz“.

Ale nepatří se, po takovém vítězství, sýčkovat. Jak se říká: „…Konec dobrý, všechno dobré….“ A aby ten konec skutečně dobrý byl, to si přece můžeme pohlídat. A v případě opačném - protestovat.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)