Téměř celý svět se tehdy musel spojit, aby dokázal porazit nacistické Německo a militaristické Japonsko a překazit jejich genocidní plány. Národy těchto zemí stály za svými zločinnými režimy do poslední chvíle a jejich země musely být obráceny v ruiny, v případě Japonska dokonce s použitím jaderných zbraní, aby byly donuceny kapitulovat.

Dnes, po osmdesáti letech začíná mít člověk sledující náš politický a mediální mainstream dojem, že válka dopadla špatně. Válečné zločiny, genocidu a okupaci už nemají na svědomí Němci, ale nacisté. Zato skutečnou vinu prý nesou Rusové jako národ, ne bolševici nebo Stalin, je dnes správné tvrdit. Rusové prý neosvobozovali, jenom okupovali, znásilňovali a spolu s nacisty prý mohou i za samotné vypuknutí války. Její vítěze – nejen Rusko (tehdy Sovětský svaz), ale dnes už i USA, jsme se podle mainstreamu rozhodli kvůli současné politice považovat za nepřátele a podle toho se přepisují a překrucují dějiny nejen ty nejmodernější, ale i ty osmdesát let staré. Člověk tak nevychází z údivu, když při nedávném výročí osvobození Osvětimi v Polsku nejsou kvůli dnešní politice na shromáždění přítomni představitelé osvoboditelů koncentračního tábora – Ruska, ani státu reprezentujícího oběti genocidy – Izraele. Zato Němců je tam plno. Kam jsme se to vlastně dostali?

Je to možné mimo jiné i proto, že při tomto velkém kulatém výročí poprvé již téměř neexistují nejen přímí účastníci bojů, ale vůbec i lidé s vlastním prožitkem válečné tragédie i osvobození. Mladé generace žijící na sociálních sítích historie nezajímá a pro školní výchovu představuje historie zbytnou faktografii, která má být z osnov pokud možno eliminována. Pro bezskrupulózní manipulátory je otevřen volný prostor. Proto je dnes možné oficiálně horovat pro novou válku a zbrojení a těšit se, že se s tímto programem dají vyhrát volby.

Za minulého režimu jsem považoval za neuvěřitelně hanebné zamlčování podílu americké armády na osvobození jihozápadních Čech. Každoroční mohutné oslavy osvobození se vždy týkaly pouze Rudé armády, zatímco skromná připomenutí amerického podílu na osvobození objížděli v květnových dnech pouze pracovníci velvyslanectví |USA. Režimní autoři psali pamflety s názvy jako „Hanebná úloha amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“ (autory byli pozdější významní chartisté Karel Bartošek a Karel Pichlík). Tento zavrženíhodný postoj trval až do listopadu 1989 a myslím, že každý byl tehdy přesvědčen, že se něco podobného už nemůže a nesmí nikdy opakovat.

Bohužel, dnes vidíme, jak jsme se mýlili, že naše země je slouhovským křiváctvím prosáklá do hloubky a režimní manipulátoři se nestydí opakovat hanebné figury svých propagandistických předchůdců z padesátých let. A tak znovu mohutně slavíme osvobození, ale jenom v Plzni a západních Čechách to americké. Rusové nás prý neosvobodili, ale znovu okupovali, říkají mnozí dnešní „odborníci“ a „opinionmakeři“,. jak se moderně říká, kteří komunistickou totalitu většinou vůbec nezažili. Hloupější politici to opakují.

Zatímco v Plzni se slaví, na devíti desetinách našeho území osvobozeném Rudou armádou mají v zuřivé oficiální antiruské atmosféře místní orgány problém, jak si vlastně tedy to slavné osvobození připomínat. Hovoří se tak v této souvislosti o našich zahraničních vojácích atd., ale přiznat hrdinství Rusům, kterých padlo na našem území tolik jako Američanů v Evropě za celou válku, a projevit vděčnost za záchranu našeho národa, která by se bez nich nepodařila, se dnes tak nějak nehodí. Už je to tady zase, jako v dobách minulých, jenom s opačným znaménkem. Čech umí být jenom sluha anebo hulvát, říkávalo se za starého Rakouska. Je to zřejmě pravda.

Další smutnou nehorázností, o níž informoval server Seznam Zprávy a která čeří veřejný prostor, je dopis iniciativy některých „osobností“, jak se podobným aktivistům v tisku nadneseně říkává, adresovaný členům pražského zastupitelstva, v němž požadují, aby k soše prezidenta Edvarda Beneše na Loretánském náměstí byla na útraty města připojena deska, která bude konstatovat, že Beneš nesl odpovědnost za to „že komunisté po válce získali výsadní postavení ve státě“. Vzhledem k tomu, že nejznámějšími „osobnostmi“ mezi signatáři dopisu jsou bývalí politici – synové prominentních komunistů Petr Pithart a Jan Kalvoda, působí jejich požadavek na veřejnou výtku prezidentu Benešovi za to, že umožnil, aby se jejich otcové stali  vysokými diplomaty a velvyslanci komunistického režimu, jako docela velké chucpe.