Je snad už téměř zbytečné opakovat, že vše, co vychází z „produkce“ Bekova progresivistického ministerstva školství, je jenom zhoršováním už tak katastrofální úrovně českého vzdělávacího systému. To, že stát v průběhu času rezignoval na svoji ústavní povinnost garantovat všem žákům na základním stupni vzdělání kvalitní a rovný vzdělávací standard bez ohledu na sociální či rasové rozdíly dětí, musí vidět každý, kdo to vidět chce. A právě schválená sněmovní novela na tomto neblahém trendu nemění k lepšímu vůbec nic, zato do škol přibydou další psychologové, speciální a sociální pedagogové, „liberalizovat“ se bude povinná přítomnost žáků ve vyučování, po „dobrých zkušenostech z období covidu“ se prý osvědčila i „výuka on-line“ a proto jí bude ve výuce nabídnuto více prostoru, další impulzy dostává ideologické „vzdělávání“ v tématech multikulturalismu, environmentalismu či genderismu, podpoře se i nadále těší méně „biflování“, neboť „informace lze již snadno získat s pomocí umělé inteligence“ (!).  A tak dále, a tak dále.

Všechny tyto úpravy se čekaly, čekalo se i potvrzení o dalším „provzdušnění“ obsahu učiva (Bekův oblíbený výraz), ale že  si stát „umyje ruce“ i nad financováním nových učebnic a výukových prostředků, že nechá tuto povinnost na místních školních rozpočtech, a že dokonce svěří obecním a krajským samosprávám určovat a hradit platy nepedagogických pracovníků, to je skutečně už překročením prozatím myslitelného.

Český ústavní řád garantuje stav, ve kterém je „školní docházka povinná po dobu, kterou stanoví zákon, a vzdělání na základních školách je bezplatné“. Přehození povinnosti státu hradit platy uklízeček, administrativních pracovníků, kuchařek či školníků i výdajů na učebnice na obecní a krajské rozpočty může v důsledku dosud vždy respektovaný princip bezplatného vzdělání prolomit. Je totiž pravděpodobné, že ti, kteří obecní rozpočty sestavují a schvalují, mohou pro nedostatek peněz dojít k rozhodnutí, že rodiče budou část vzdělání svých dětí muset platit. Snad ne ještě přímo, ale vhodnou formu nebude nijak těžké najít.

Tento nákrok k prolomení principu poskytování základního vzdělání zdarma nutně povede k dalšímu rozevírání nůžek kvality mezi školami bohatými a školami bojujícími o každou korunu, mezi regiony sociálně složitými a regiony prosperujícími, mezi dětmi ze sociálně komplikovaných poměrů a dětmi sociálně šťastnějšími. A co to všechno navíc udělá s apetitem obecních rozpočtů zvedat místní daně a poplatky, o tom si není třeba činit žádné iluze.

Český vzdělávací systém eroduje, rozpadá se pod tlakem progresivistických tendencí a oslabuje ve svém základním poslání – nabídnout žákům a studentům co nejkvalitnější vzdělání. Nyní však prostřednictvím povinnosti platit mzdy a školní pomůcky z rozpočtů obcí a krajů zavádí mimořádně sporné a v důsledcích problematické opatření. Dnešní vláda (a jistě i ta budoucí) bez problémů vydává ohromné prostředky na zbrojení, ale na školství jí nezbývá. Může se tak současný kabinet zaklínat čertem ďáblem, že její prioritou je školství, v realitě svého vládnutí předvádí opak.

Možná by všemu prospělo, kdyby se ministr školství Mikuláš Bek více zajímal o české školství než o „hauzírování“  po sjezdech sudetských Němců. Třeba by věci českého vzdělání svědčilo víc, kdyby nás Bek před německými „krajany“ méně moralizoval nabádáním k „pohledu do propasti českých dějin“, ale věnoval se tomu, za co je českými daňovými poplatníky placen. Toho se však, jak lze podle výsledků jeho práce soudit, nedočkáme.

Jak naléhavě už proto - nejen v případě ministra Beka - zní ono proslulé zvolání Olivera Cromwella, které emotivně pronesl při rozpouštění Dlouhého parlamentu v dubnu 1653: "Sedíte tu příliš dlouho a pro žádné dobro ... Ve jménu Božím, jděte!"