Když se dnes mluví o válečných hrdinech, většina lidí si představí piloty, námořníky nebo vojáky se zbraní v ruce. Jenže druhá světová válka vytvořila i mnohem podivnější a zároveň silnější příběhy. Jeden z nich patří fence jménem Judy, anglickému pointru s hnědobílou srstí, která dokázala přežít potopení lodi, útěk džunglí, japonské zajetí i brutální podmínky tábora pro válečné zajatce. A nejen to. Stala se jediným psem v moderních dějinách, kterého japonské úřady oficiálně zapsaly jako válečného zajatce.

Příběh Judy působí skoro neuvěřitelně právě proto, že není romantickou legendou vytvořenou po válce. Existují záznamy, svědectví i vojenské dokumenty. Fenka skutečně dostala vlastní identifikační číslo 81A Gloergoer Medan a byla vedena stejně jako lidský zajatec.

Judy se narodila v Šanghaji v roce 1936 a už jako štěně měla pověst mimořádně inteligentního a tvrdohlavého psa. Nakonec se dostala na britskou dělovou loď HMS Grasshopper, která operovala v jihovýchodní Asii. Pro posádku byla nejprve jen maskotem, zpestřením monotónního života na lodi. Námořníci však brzy zjistili, že Judy reaguje na nebezpečí dříve než lidé. Dokázala vycítit přibližující se letadla a často štěkala ještě před začátkem útoku.


Přeživší námořníci se pokoušeli uniknout přes ostrovy a džungli. Trpěli hladem, tropickými nemocemi i nedostatkem pitné vody. Právě tehdy se Judy poprvé stala doslova zachráncem lidí. Po jednom ztroskotání na malém ostrově začali muži kolabovat žízní. Fenka náhle odběhla do hustého porostu a začala hrabat v písku. Námořníci tam následně objevili pramen sladké vody. Bez něj by mnozí nepřežili ani několik dalších hodin.

Nakonec však skupina padla do japonského zajetí. A právě tady se z příběhu vojenského psa stal téměř absurdní obraz války. Japonští strážní zacházeli se zajatci brutálně. Nemoci, bití a hlad byly běžnou součástí života v táborech. Psi byli navíc považováni spíše za obtížný hmyz než za společníky. Judy několikrát unikla smrti jen o vlásek.

V táboře Gloergoer v Medanu se o ni začal starat britský letecký mechanik Frank Williams. Dělil se s ní o vlastní rýži, přestože vězni sami hladověli. Judy se mezitím stala nepostradatelnou součástí života v táboře. Štěkotem upozorňovala na příchod dozorců, takže vězni mohli schovat zakázané předměty nebo přestat s tajnými rozhovory. Varovala také před hady a škorpiony, kteří se v tropických podmínkách objevovali přímo mezi vězni.

Když jednou zavrčela na japonského strážného, padl návrh ji zastřelit. Frank Williams tehdy udělal něco, co zní téměř jako scéna z filmu. Přesvědčil velitele tábora, údajně za pomoci alkoholu a dlouhého vyjednávání, aby Judy uznal jako oficiálního zajatce. Velitel souhlasil pod podmínkou, že dostane jedno z jejích budoucích štěňat. Dokument byl podepsán a Judy získala vlastní registrační číslo.


Tři roky v zajetí změnily všechny, kdo přežili. Vzpomínky bývalých vězňů často popisují Judy jako psychickou oporu tábora. V prostředí, kde lidé denně umírali na podvýživu a nemoci, představovala připomínku normálního světa. Muži se o ni starali, mluvili s ní a díky ní si uchovávali zbytky lidskosti. Moderní psychologové dnes připomínají, že zvířata v extrémních podmínkách často pomáhají lidem zvládat trauma lépe než jakákoli disciplína nebo propaganda.

Po válce se Judy vrátila do Británie spolu s Frankem Williamsem. Její příběh vyvolal obrovský zájem veřejnosti, protože Británie tehdy hledala symboly odvahy, které by připomínaly nejen vítězství, ale i schopnost přežít. V roce 1946 dostala Dickin Medal, nejvyšší britské ocenění pro zvířata ve válečné službě. Této medaili se někdy přezdívá zvířecí Viktoriin kříž.

Judy ale zároveň připomíná něco mnohem hlubšího. Druhá světová válka nebyla jen soubojem armád a generálů. Byla také příběhem obyčejného přežití, hladu, strachu a zoufalé potřeby držet se čehokoli živého. Právě proto se z obyčejného psa stal symbol naděje. Ne kvůli propagandě, ale proto, že lidé kolem ní skutečně přežívali jen díky tomu, že jim připomínala domov, normální svět a možnost, že válka jednou skončí.

Judy zemřela v roce 1950. Bylo jí čtrnáct let. Přežila torpéda, bombardování, džungli i zajatecký tábor. A paradox dějin zůstává dodnes stejný. V jedné z nejkrvavějších válek lidské historie se jediným oficiálně uznaným psím válečným zajatcem stal právě anglický pointer, který neuměl nic jiného než být věrný lidem kolem sebe.