Spojené státy mění přístup k evropské bezpečnosti a při jednáních o budoucnosti Severoatlantické aliance se stále výrazněji opírají o vybranou skupinu spojenců. Na tento vývoj upozorňuje bývalý diplomat a profesor Petr Drulák v komentáři zveřejněném na facebookovém profilu spolku Svatopluk. Věnuje se takzvané bergenské skupině, neformálnímu konzultačnímu formátu, jehož účastníci mají znovu jednat v Polsku. Mezi státy zapojenými do dosavadních rozhovorů nejsou Česká republika ani Slovensko. Drulák v tomto uspořádání spatřuje projev širší proměny amerických strategických priorit a předpokládá, že evropské země budou muset postupně převzít větší odpovědnost za vlastní obranu.

Za jednu z hlavních postav tohoto přístupu označuje Elbridge Colbyho, náměstka amerického ministra obrany pro politické záležitosti. Colby prosazuje koncepci označovanou jako NATO 3.0, která počítá s výrazně větší evropskou odpovědností za konvenční obranu kontinentu. Spojené státy přitom nadále deklarují svůj závazek vůči alianci. Drulák však v této změně vidí především snahu Washingtonu uvolnit část vojenských kapacit pro jiné strategické priority, zejména soupeření s Čínou. Podle jeho výkladu se tak mění nejen rozdělení obranných úkolů, ale také význam jednotlivých evropských spojenců.


Evropany od počátku roku seznamuje se svojí vizí NATO 3.0. V období studené války se NATO 1.0 soustředilo na územní obranu kontinentu, od devadesátých let se NATO 2.0 rozmáchlo do globální obrany liberálních pravidel. Dnes je načase, aby se NATO 3.0 vrátilo k obraně kontinentu. Podobně jako za studené války, ale s podstatně menší vojenskou přítomností USA. Evropa sice může i do budoucna počítat s americkým jaderným deštníkem, ale v konvenčních schopnostech si musí umět poradit sama. Z hlediska současných aktualit to znamená, že hrozbu ruského jaderného útoku odstraší USA, ale pokud by šlo „jen“ o ruské rakety, tanky či drony, je to na Evropanech,“ píše Drulák.

V takto pojaté strategii podle bývalého diplomata získávají zvláštní význam země, které dokážou spojit vojenské a hospodářské možnosti s ochotou úzce spolupracovat s Washingtonem. Za hlavní americké opěrné body na evropském kontinentu považuje Německo a Polsko. Německo podle něj disponuje hospodářskou silou potřebnou k rozsáhlým obranným investicím, zatímco Polsko dlouhodobě usiluje o co nejtěsnější bezpečnostní vztahy se Spojenými státy a současně posiluje své regionální postavení. Drulák naopak zpochybňuje, že by srovnatelnou úlohu mohly z amerického pohledu plnit Francie, Británie nebo další velké evropské země. Jejich zájmy a možnosti se podle něj odlišují natolik, že Washington nemůže přistupovat k Evropě jako k jednotnému strategickému prostoru.

„O koho mohou Američané svoji novou evropskou strategii opřít? V úvahu připadají jen dvě země – Německo a Polsko. Splňují tři základní podmínky: bezpodmínečnou oddanost USA, ochotu investovat do obrany a polohu s velikostí, které z nich činí hráče na evropském kontinentu. Z amerického hlediska nikdo další nesplňuje tyto podmínky srovnatelným způsobem. Ve Francii nemohou počítat s oddaností, Británie není kontinentálním hráčem a Turecko hraje své hry. Podobně Itálie a Španělsko – v rámci svých omezených rozpočtových možností mohou mít určitou vojenskou roli ve Středomoří, nikoliv na kontinentu.


„Proto si Colby dal dohromady skupinku s Německem, Polskem a několika dalšími: Finskem, Švédskem, Norskem a Nizozemskem. V tomto složení se na jaře sešli v norském Bergenu; odtud označení „bergenská skupina“. Dohromady představují širší baltský prostor, který přímo sousedí s Ruskem, což z něho v dnešním konfliktu činí geopoliticky nejexpenovanější místo kontinentu, v němž je poptávka po americké přítomnosti silnější než jinde.

Členství budí otázky. Proč Nizozemsko, které tam nepatří? Proč bez Dánska a třech pobaltských států, které do baltského prostoru náleží? Nizozemci si zasloužili pozvání nejspíše přičiněním generálního tajemníka NATO, Nizozemce Rutteho i tím, že jsou dlouhodobě nejatlantičtějším státem kontinentu; například nikdo jiný nevyslal do NATO tolik generálních tajemníků,“ píše Drulák.


„Jiná je situace Litvy, Lotyšska a Estonska. Geopoliticky exponovaní a Washingtonu loajální, ale současně maličtí a ve vztahu k Rusku extrémističtí. Pokud někdy dojde na přímé vojenské testování mezi Ruskem a Evropou, bude to nejspíš u nich. Washington je má nanejvýše za užitečné pěšáky, o něž nechce přijít, nikoliv za samostatné hráče, na něž by mohl spoléhat. Na tom nic nemění ani finanční pobídky, které jinak chudá Litva Washingtonu nabízí za americkou základnu,“ soudí Drulák.

V závěru komentáře bývalý diplomat rozvíjí vlastní představu budoucí evropské bezpečnosti. Užší jednání vybraných spojenců podle něj nejsou příslibem trvalého posilování americké vojenské přítomnosti, ale naopak součástí jejího postupného omezování. Tento závěr ovšem přesahuje veřejně deklarované cíle americké politiky, která nadále zdůrazňuje závazek vůči NATO a současně požaduje větší evropský podíl na obraně kontinentu. Drulák z očekávaného ústupu Spojených států vyvozuje potřebu regionálních obranných institucí, které by odpovídaly rozdílným zájmům evropských zemí. Střední Evropě doporučuje společnou obrannou spolupráci v prostoru mezi Dunajem, Jaderským a Černým mořem. Součástí jeho návrhu je také hledání širšího bezpečnostního uspořádání zahrnujícího Rusko.

„Ale pozvaní se nemají z čeho radovat a vynechaní nemají nad čím lkát. Všechny americké manévry v Evropě směřují jedním směrem – ven. Pokud se na Baltu domnívají, že posíláním horentních sum za Atlantik si předplatí americkou vojenskou pomoc v případě ohrožení, je to jejich věc. Ale kdo nemá na očích atlantické klapky, ocení, že s odchodem Američanů ubyde i jedna z příčin evropských konfliktů. Dost dalších jistě zůstane. Další důvod, aby si Evropané začali budovat regionální instituce kolektivní obrany a současně se s Ruskem se dohodli na eurasijském prostoru kolektivní bezpečnosti. Středoevropané by měli společně začít s obranou prostoru vymezeného Dunajem, Jadranem a Černým mořem,“ uzavírá Petr Drulák.