Osvětluje dnes již zapomenuté okolnosti prezidentských voleb na Ukrajině, které vyhrál Zelenskij, komik bez jakékoli politické zkušenosti nad prezidentem Porošenkem, oligarchou, napojeným na vlivného amerického jestřába McCaina. Je dobré vědět, že Zelenskij za výhru vděčí Ihoru Kolomojskému, boháči stejné krevní skupiny, v kterém viděl Porošenko nebezpečného soupeře. Kolomojskyj volby ovlivnil tím, že do prezidentské kampaně zapojil svou televizní stanici. Proti stoupenci války vyzvedl populárního žertéře, který přinese na Ukrajinu mír. Magnátovi šlo vlastně o pomstu Porošenkovi. 

    

V článku vyzvedávám významný podíl Čechů za války, který je různými sudetskými, bavorskými nebo rakouskými organizacemi dlouhá léta snižován. Také je užitečné připomenout dnes již záměrně zapomínané okolnosti vládního puče roku 2014, který dnešní válce položil základy. Přestože se válka oběma stranám zajídá, mírový plán není dosud podepsán. Hlavní příčina je v tom, že v sobě slučuje hrůzy občanské války se záludnostmi hybridních forem žoldáckého řemesla. Evropské státy s potížemi shánějí peníze, které mizejí v nenasytném chřtánu války a korupce, a důvody, proč se dál zadlužovat a pokračovat v nesmyslném vraždění, se hledají stále hůř. Lidé si stále naléhavěji kladou otázku – cožpak nestačí tato válka, hrozí ještě další, atomová?                       

    

Rehabilitace válečných zločinů ukrajinských nacionalistů  je  součásti dlouhodobé přípravy Ukrajiny k útoku proti Putinovu Rusku. Válečné zločiny banderovců nelze promlčet. Nešlo o ojedinělé výstřelky několika fanatiků, ale o Němci vyzbrojené a v Polsku a v Bavorsku vycvičené vojenské oddíly, které působily ještě před začátkem plánu Barbarosa na sovětském území a které se v  letech 1943–1944 v týlu německé armády dopouštěly etnických čistek genocidního rozměru. 

Ve Volyni a ve východní Haliči padlo na 100 000 Poláků, Židů, Rusů, ale mezi obětmi byli i Ukrajinci, Češi, Arméni i další nepohodlné menšiny. Našemu Ministerstvu zahraničí by neměly scházet dokumenty o tom, jak banderovci ve spolupráci s SS a Vlasovovými dezertéry vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnici na Volyni. Náš ministr by měl vědět, že právě z Volyně se do Svobodovovy armády přihlásilo 12 tisíc mužů a žen, kteří dobře věděli o tom, jak banderovci  pálili za živa obyvatele Českého Malína. Není vyloučeno, že se mezi Porošenkem rehabilitovanými banderovci najde i penzista, který byl účastníkem tohoto zločinu a rozpomene se na to, jak kdysi házel granáty na doškové střechy.       

Připomenu zde některá data války proti německé Třetí říši, o nichž většina lidí u nás dnes nic neví nebo jen málo. V době privilegovaného postavení německých politiků v Evropské unii a dlouholetých příprav útoku proti Rusku nemají pravicoví politici a jim podléhající média zájem uvádět o minulosti plnou pravdu.         

Počet obětí samozřejmě nevystihuje míru utrpení zemí postižených válkou, ani podíl civilistů - těch byla u nás naprostá většina. Na začátku války, kdy Německo ovládlo téměř celé území Evropy, byly již na stole plány konečného řešení české otázky cestou germanizace, přesídlení a likvidace. Emil Hácha o těchto plánech samozřejmě věděl a že nenašel odvahu ve vhodné chvíli odstoupit, že si neuvědomil, že on je pro Hitlera výhodnější, než nějaký zbrusu nový kolaborant a že byl s to podepisoval neuvěřitelně devótní prohlášení jménem celého národa, svědčí o ztrátě osobního svědomí. Každý ústupek násilí má své meze dané ctí a studem. Čím jsou zdůvodňovány pokuy rehabilitovat Háchu, Tisu i některé další české a zejména slovenské politiky za jejich kolaboraci s nacisty? 

Kdo má zájem oslabit a relativizovat zásluhu Sovětského  svazu za porážku Německa? Kdo nebere ztrátu dvaceti milionů jeho občanů mnoha národů v úvahu? Domníval-li se Hácha, že Hitler ušetří Čechy vymazání z mapy a dějin, budou-li loajální vůči Třetí říši, jak se zpočátku domníval i Jaroslav Durych a  další celebrity Druhé republiky, pak byl snad stále pod vlivem představ skalních rakušáků a monachistů, kteří přijímali německou nadvládu jako něco samozřejméno, daného zeměpisou polohou a dějinami.

                                                    

Česká vláda svým prohlášením, že válečné události na Ukrajině se nás netýkají, de facto schvaluje Porošenkovu rehabilitaci banderovců jako součásti ostrého protiruského kurzu. Všiml si u nás někdo jeho vyprovokovaného konfliktu s ruskou pohraniční stráží a následného vyhlášení válečné pohotovosti? To vše je motivováno průhledným aktuálním důvodem – zlepšit svou pozici před prezidentskými volbami. Vypustil nebezpečného džina – domácí Hitlerovy spojence zapřáhl do káry svého osobního zájmu. Banderovci tvoří v ukrajinské populaci statisticky nevelkou část, jejich reálná síla je v schopnosti prosazovat své cíle terorem a oživovat stará traumata – antisemitismus, nenávist k Rusům, xenofobii.  V době kyjevského povstání se ukázalo, jakou moc mají jejich ozbrojené prapory, Azov, Dněpr a další financované oligarchy, otevřeně se hlásící k fašismu svých otců a dědů. Z trojice nejbohatších oligarchů v zemi krajní pravici bezvýhradně podporoval Ihor Kolomojskyj; jeho dobře placení dobrovolníci-žoldnéři bojovali proti separatistům v Donbasu (za každého zajatého povstace dostávali odměnu 10 000 dolarů) a je veřejným tajemstvím, že tento bos, držitel tří pasů (ukrajinského, izraelského a kyperského), neváhal rozšiřovat svou hospodářskou a politickou moc pomocí vydírání a násilí.

Zatím vítězí Porošenko –  podařilo se mu zneškodnit Saakašviliho, odsouzeného v Gruzii za korupci; najal si ho jako protiruského experta, udělil mu vysokou státní funkci, ale nevděčný kamarád z elitní sovětské školy se mu vymknul kontrole a  musel být složitě pacifikován. Prezidentovi se podařil i další husarský kousek – vyřadil ze hry i Kolomojského, mimořádně cynického bose, majitele dolů, strojírenských závodů, bank, pozemků, praporu Dněpr, guvernéra v Dněpropetrovsku. Jakmile tento protivník začal křížil jeho zájmy, dostal se do hledáčku státní policie, byl obviněn a před vězením se uchýlil do Švýcarska, kde teď  sídlí ve vile na břehu Ženevského jezera  (nota bene jen pár kilometrů přes vodu od rezidence našeho Bakaly). 

Uvedené kauzy jsou jen malou ukázkou toho, jak se na Ukrajině již od památné oranžové revoluce 2015, která vynesla do čela země Tymošenkovou a Juščenka (připomene dnes někdo, že oba byli vzápětí obviněni a odsouzeni za zpronevěru?), dělá politika. Nad prezidentem Janukovičem se začala stahovat mračna za jeho úsilí nezpřetrhat korektní vztahy s Ruskem. Po rozpadu Sovětského svazu a po letech divoké rvačky o moc země upadla do chronické hospodářská  krize. (Na Krétě jsem se před lety seznámil s ukrajinskými sezónními dělníky, kteří si stěžovali, že vláda není s to vyplácet jejich rodičům penze a že doma nemohou najít práci.) Západní politikové byli zaskočeni krachem barevné revoluce, ale neustali v úsilí připravit Ukrajinu jako nástupiště útoku proti Rusku. Podařilo se jim zorganizovat Majdan a sesadit proruského prezidenta. Západní sudičky se s radostí sjížděly do Kyjeva a sebe i davy opájely demokratickými frázemi a nevadilo jim, že rozvášněný dav nečekal na výsledek plánovné schůzky tří zahraničních ministrů s prezidentem, která měla potvrdit předčasné volby. Nemohu zapomenout na televizní záběr, jak jeden ze vzbouřenců, mávající kalašnikovem, tento záměr za nadšeného povyku davu překazil a proklel. Byli to stoupenci ultrapravicových skupin, kteří  jednali v duchu Banderovy zásady – cesta ke svobodě se musí prostřílet, vintovka poráží volební urnu.

Za čtyři roky, které uplynuly od Majdanu, se situace  nezlepšila. Ukrajina v roce 1990 dosahovala životní úrovně Polska – dnes se stala druhou nejchudší zemí Evropy. Podle Světové banky firmy a společnosti ovládané politiky kontrolují čtvrtinu bohatství v zemi – ve skutečnosti nejde o střet zájmů mezi politiky a podnikateli, ale o přímé spojení moci a peněz.

     

Západní státy, které štědře podporovaly vzpouru na Majdanu, někdy se raději dívají  stranou, aby neviděly, jak se možnosti demokratického řešení vnitřních i zahraničních problémů Ukrajiny ztrácejí v nedohlednu. Proč politikům Evropské unie nevadí, že Kyjev hrubě porušuje  kulturní a životní práva menšin – nejen ruské, ale i polské, maďarské, rumunské a dalších národností. Proč neprotestují proti školskému zákon z roku 2017, který se zákazem výuky v mateřském jazyce  stává nástrojem násilné ukrajinizace země? Proč je neznepokojuje nedávné prohlášení autonomie ukrajinské pravoslavné církve, jež porušuje třista let trvající jednotu s moskevským patriarchátem. N Nepotvrzuje to směřování Porošenkovy vlády – zatarasit cesty k dorozumění a spolupráci různých skupin obyvatelstva a to dokonce i v oblasti, která má být nadřazena nad dočasné politické zájmy. Autor článku v The New York Times – Boj o Ortodoxii (4. ledna 2019) – klade důraz nejen na otázky teologické, ale také na postavení kněží a na dělení obrovského majetku. Budou popové, odmítající podřídit se patriarchovi v Istanbulu, vyháněni z klášterů a chrámů, budou souzeni a zavíráni?