Po půl roce Babišovy vlády už lze její jednotlivé členy hodnotit podle něčeho konkrétnějšího než podle prvního dojmu. Existují první výsledky resortů, průzkumy důvěry a známosti politiků i vlastní pololetní bilance kabinetu. Vláda v červenci uvedla, že z 978 sledovaných úkolů programového prohlášení bylo 195 dokončeno, na 774 se pracovalo a u devíti práce ještě nezačala.

Takové číslo je ovšem třeba číst opatrně. Jde o sebehodnocení vlády a jednotlivé položky navíc nemají stejnou politickou ani společenskou váhu. Přijetí zákona, změna fungování určitého systému, organizační opatření ministerstva nebo ustavení pracovní skupiny nelze automaticky považovat za srovnatelné výsledky.

Zajímavější je proto položit vedle sebe několik různých měřítek. Kdo už skutečně něco prosadil? Kdo převážně připravuje změny, jejichž výsledky se teprve projeví? Kdo je vidět v médiích a na sociálních sítích? A koho veřejnost zná a komu důvěřuje? Tady se ukazuje, že pracovitý ministr, známý ministr a populární ministr nemusí být tentýž člověk.

Havlíček a Vojtěch ukazují dva různé typy silného ministra

Karel Havlíček je zatím jedním z nejvýraznějších příkladů politicky silného člena kabinetu. Je prvním místopředsedou vlády, vede ministerstvo průmyslu a obchodu a současně dokáže vystupovat k ekonomice, energetice a dalším otázkám daleko za hranicemi vlastního resortu. Při červencovém vládním hodnocení zařadil mezi výsledky svého ministerstva například kroky v energetice, podporu energeticky náročného průmyslu, obnovení mistrovských zkoušek pro řemeslníky a další změny v průmyslové politice.


Ještě lépe dopadl Adam Vojtěch. Ministr zdravotnictví představuje trochu jiný model. Není všudypřítomnou politickou tváří kabinetu, nevystupuje ke každému stranickému konfliktu a méně často mluví za vládu jako celek. Ve svém resortu ale může ukázat konkrétní změny. Patří mezi ně například rozšíření možností praktických lékařů předepisovat léky, nemocniční investice nebo připravované změny kompetencí zdravotnického personálu. Vojtěch zároveň v lednovém průzkumu CVVM dosahoval 50procentní důvěry, nejvyšší ze sledovaných členů vlády.

Už na těchto dvou příkladech je vidět, že existují nejméně dva druhy politického úspěchu. Havlíček je silný politický ministr, aktivní, mediálně zkušený a schopný vysvětlovat i témata celé vlády. Vojtěch působí spíše jako silný resortní ministr, méně stranicky, ale s konkrétní agendou a vysokou důvěrou.

Zajímavým případem je rovněž Robert Plaga. V lednu mu důvěřovalo 37 procent lidí a nedůvěřovalo 27 procent, což byla jedna z příznivějších bilancí kabinetu. To ještě nevypovídá o jeho pracovním výkonu, ukazuje to však relativně dobré přijetí u části veřejnosti.


Někteří pracují, ale veřejnost téměř neví, kdo jsou

Úplně jiný svět představuje méně viditelná část kabinetu. Ivan Bednárik vede dopravu, Martin Šebestyán zemědělství, Zuzana Mrázová místní rozvoj a Jaromír Zůna obranu. Jde přitom o resorty, které spravují obrovské veřejné prostředky nebo mají přímý dopad na každodenní život lidí.

Přesto velká část veřejnosti na začátku roku jejich ministry prakticky neznala. Podle CVVM neznalo 63 procent respondentů Ivana Bednárika, 71 procent Zuzanu Mrázovou a dokonce 74 procent Martina Šebestyána. Jaromíra Zůnu neznalo 47 procent dotázaných.

To samo o sobě není důkazem slabého pracovního výkonu. Bednárik řídí resort s rozsáhlými investicemi do silnic a železnic. Mrázová má na starosti stavební právo a bydlení, tedy dvě dlouhodobě problematické oblasti. Šebestyán řeší zemědělství, potraviny, vodu a dotační politiku. Zůna stojí v čele obrany v době modernizace armády a velkých zbrojních projektů.

Ministr může být pracovně efektivní a současně mediálně nenápadný. Politika má ale ještě druhou vrstvu. Pokud veřejnost neví, kdo určitou změnu prosadil, politický kapitál z výsledku se může přesunout jinam: k premiérovi, předsedovi koaliční strany, případně se úplně rozpustit.

To je zvlášť zajímavé u resortů spojených s SPD. Hnutí se při vstupu do vlády rozhodlo nesázet především na výrazné stranické politiky, ale na odborné či nestranické nominanty. Výhodou může být odbornější a méně stranické působení resortu. Nevýhodou je, že případný úspěch ministra nemusí automaticky posilovat politickou značku SPD.


U některých ministrů ANO získává kredit samotný ministr. U méně známých ministrů menších koaličních partnerů jej může mnohem snadněji získat Andrej Babiš.

Viditelnost sama nestačí. Babiš zůstává hlavním vlastníkem úspěchu vlády

Na opačném konci stojí politici, které veřejnost vidí často, ale jejich viditelnost se automaticky nemění v pozitivní hodnocení nebo prokazatelný výkon. Nejvýraznějším příkladem je Petr Macinka. Jako předseda Motoristů, místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí je permanentní součástí veřejné debaty. Vyjadřuje se nejen k zahraniční politice, ale také k prezidentovi, Evropské unii, médiím nebo domácím politickým sporům.

V lednovém průzkumu CVVM mu však nedůvěřovalo 60 procent respondentů. Také červnové hodnocení STEM pro CNN Prima NEWS ukázalo Macinku jako silně negativně hodnoceného člena kabinetu. Dostával nejvíce nejhorších školních známek. Macinka je tak velmi dobrým příkladem jednoduché rovnice, která v politice neplatí: viditelnost není totéž co důvěra a ani jedno automaticky neznamená výkon.

Specifickým případem je Boris Šťastný. Je ministrem pro sport, prevenci a zdraví, jeho funkce však nevytváří klasický resort s vlastním rozsáhlým ministerským aparátem. Smyslem jeho postavení má být především koordinace politik, které jsou rozděleny mezi zdravotnictví, školství, sport a další části státní správy. Právě podle výsledků této koordinace by proto měl být hodnocen.

Šťastný je současně politicky aktivní i mimo vlastní vládní agendu a jako výrazný představitel Motoristů se účastní širší stranické komunikace. O to důležitější je rozlišovat mezi jeho veřejnou aktivitou a výsledky úřadu. Po prvním půlroce jsou dobře viditelné především nové rady, pracovní skupiny, konference, kulaté stoly a strategické dokumenty. Podstatně obtížněji se zatím hledají konkrétní změny dokazující, že se skutečně podařilo propojit jednotlivé resorty a změnit jejich dosavadní postup.

Také část kroků, které se během roku 2026 uskutečňují ve sportu, nevznikla až s novou vládou. Vychází z rozhodnutí, dotačních pravidel nebo procesů nastavených ještě předchozím kabinetem a nyní se realizuje. Samotný fakt, že se něco uskutečnilo během Šťastného funkčního období, proto ještě neznamená, že jde o výsledek jeho nové meziresortní politiky.

U Šťastného tak vzniká možná největší rozdíl mezi šíří politického zadání a zatím měřitelným výsledkem. Pokud má jeho funkce dlouhodobý smysl, musí se projevit tam, kde jednotlivé části státu dosud postupovaly odděleně: ve financování sportu, pohybové aktivitě dětí, prevenci, zdravotní politice nebo legislativě. Po půl roce je na konečné hodnocení brzy. Současně už ale lze říci, že systémový efekt této koordinace zatím není výrazně viditelný.


V červenci si ministry pozval k individuálním bilančním jednáním a vláda následně společně prezentovala výsledky prvního půlroku. Takový způsob řízení má jasnou výhodu. Volič přesně ví, kdo vládu vede. Babiš může rychle reagovat na problém, svolat ministra, otevřít nové téma a následně jeho řešení komunikovat přímo veřejnosti.

Současně vzniká riziko mikromanagementu. Už během prvních měsíců kabinetu se objevovaly výhrady, že premiér vstupuje velmi hluboko do provozních detailů a že komunikace vlády je výrazně centralizovaná. Tento systém má ještě jeden důležitý politický důsledek.

Centralizovaná komunikace umožňuje Babišovi získávat politický kredit také za výsledky jednotlivých resortů rychleji, než si někteří méně známí ministři dokážou vybudovat vlastní veřejnou autoritu. Pokud se daří zdravotnictví, je to současně úspěch Babišovy vlády. Pokud se staví dálnice, může jej premiér prezentovat jako výsledek kabinetu. Pokud se mění energetická nebo průmyslová politika, opět se výsledek stává součástí příběhu celé vlády. Pro dominantní ANO je to výhodné. Pro menší koaliční partnery už méně.


Bylo by proto příliš jednoduché sestavit po půl roce žebříček nejlepšího a nejhoršího ministra. Z dostupných údajů lze vyvodit zajímavější závěr. Babišova vláda není rozdělena jednoduše na pracující a nepracující ministry. Rozdíly jsou především v tom, nakolik se jejich práce mění ve skutečný výsledek, veřejnou známost, důvěru a politickou autoritu.

Někdo může udělat relativně mnoho a zůstat téměř neznámý. Jiný může být každý týden v médiích, ale vysoká známost mu důvěru nepřinese. U dalšího teprve budeme čekat, zda se množství aktivit promění v něco, co bude možné skutečně změřit.

Nad tím vším zatím zůstává premiér. V červnovém výzkumu STEM byl Babiš mezi členy kabinetu hodnocen nejlépe. Lednové CVVM mu přitom naměřilo 43 procent důvěry a 53 procent nedůvěry. Obě zjištění se nevylučují. Ukazují, že Babiš zůstává velmi polarizující osobností, ale současně jednoznačným politickým centrem vlády.

Jeho síla není založena na tom, že by ho pozitivně hodnotila celá společnost. Spočívá především ve schopnosti udržovat pevný vztah s vlastním elektorátem a být hlavním protagonistou příběhu celé vlády.

Kabinet má několik pracovitých ministrů, několik velmi viditelných politiků a řadu veřejnosti stále málo známých členů. Politicky má ale zatím jednoho nesporného hlavního hráče: Andreje Babiše.