Každodenní dávka surovostí, násilí včetně vražd způsobuje, že pomalu začínáme ztrácet schopnost rozlišovat mezi fikcí a realitou. Tak se pro nás válka stává věcí fandovství a ne tragédií, morální katastrofou a prostředím plným bezpráví. Fandíme tomu, s kým stojíme, jak věříme, na stejné straně. Zabíjení civilistů, dětmi počínaje a dědky konče pak slouží jen jako argument dokazující zrůdné chování nepřítele, ale ve skutečnosti to nikoho moc netrápí ani nezajímá. Podporujeme válku, protože chceme mír spravedlivý, tedy podle našich představ. Ostatně stále umírají lidé, vidíme to všude kolem sebe. Zvykli jsme si. Válka to umírání jen někde daleko od nás zvýšila.

Je zvláštní, že po té každodenní přehlídce smrtí nás ještě dojme, když na obrazovce vidíme zubožené kotě nebo štěně, v lese přivázaného a opuštěného psa, či na mělčině umírající velrybu. Vzedme se vlna laskavého soucitu a snahy pomoci. Mnohem krutější válka vzedme vlnu nákupů zbraní. Možná, kdybychom byli tam, mezi nimi, slyšeli raněné vojáky prosit kamarády o pomoc k životu nebo smrti. Kdybychom slyšeli chroptění a sténání umírajících, začali bychom válku vnímat jinak. Nebrodíme se krví a nešlapeme po kusech těl roztrhaných granáty. Sedíme v křeslech a mudrujeme nad ukrutností nepřátel a hrdinstvím přátel. O tom, jak je třeba dodávat víc nábojů, víc granátů, víc raket a letadel pro konečné vítězství a mír, pro nás jediný možný.

Toto nevnímání smrti jsem si uvědomil při pohledu na talíř s řízkem. Napadlo mě, jak velký bych musel mít hlad, abych to prasátko zabil vlastníma rukama. Já vím, jak vypadá prase, když je celé, ale to mi zrovna vůbec nepomohlo, právě naopak. Nepamatuji se, že bych měl takový hlad. Koupit a sníst kus masa dokáže každý, ale zabít ho? Za každým kusem masa je smrt. Když ten kus vyhodíte, tak dokonce zbytečná. To si nikdo neuvědomuje. Tak se ptám vás, co tak fandíte válce: Kdy si sami půjdete zabít nepřítele, ať víte o čem to skutečně je?