Evropská unie už několik let tvrdí, že izolace Ruska ekonomicky ochromí Moskvu natolik, že Kreml nebude schopen pokračovat ve válce na Ukrajině. Jenže realita roku 2026 vypadá úplně jinak. V okamžiku, kdy se světová energetická mapa začala hroutit po americko izraelských útocích na Írán a následném chaosu v oblasti Hormuzského průlivu, se právě Rusko začalo měnit v jednoho z nejdůležitějších energetických zachránců Asie. A spolu s tím se začíná rozpadat i západní představa, že lze světovou ekonomiku řídit pouze sankcemi a diplomatickým tlakem.

Země jihovýchodní Asie dnes stojí před jednoduchou a tvrdou realitou. Potřebují ropu, plyn a hnojiva. Bez nich hrozí kolaps dopravy, růst cen potravin, omezení výroby a sociální nepokoje. Politici v Bruselu mohou mluvit o morálních principech, ale vlády v Jakartě, Manile nebo Bangkoku řeší mnohem praktičtější otázku. Jak zabránit tomu, aby lidé vyšli do ulic kvůli drahému benzinu a nedostatku potravin.

Právě proto vyvolalo velkou pozornost varování šéfky evropské diplomacie Kaja Kallas, která po jednání s ministry ASEAN v Bruneji apelovala na státy jihovýchodní Asie, aby nenakupovaly ruskou ropu. Podle ní totiž každé zvýšení dovozu pomáhá financovat válku na Ukrajině. Jenže její slova v regionu narazila na stále menší ochotu poslouchat evropské instrukce.

Výzkumník Ian Storey z institutu ISEAS Yusof Ishak v Singapuru situaci popsal velmi otevřeně. „Tváří v tvář vážné energetické krizi, která může otřást ekonomikou a vyvolat protesty v ulicích, budou některé vlády jihovýchodní Asie upřednostňovat dodávky ropy před tím, co považují za vzdálený konflikt bez přímého významu pro jejich zájmy,“ řekl Storey.


Podle infomrací z listu Deutsche Welle spotřebovává jihovýchodní Asie přibližně pět milionů barelů ropy denně, ale sama produkuje pouze dva miliony. Zbytek musí dovážet. A právě zde se ukazuje strategická síla Ruska. Na rozdíl od producentů z Perského zálivu totiž ruské dodávky nejsou závislé na Hormuzském průlivu, který se po válce s Íránem stal jedním z nejrizikovějších míst planety.

Evropské sankce narážejí na realitu trhu

Situace začíná být pro Evropskou unii mimořádně nepříjemná. Po čtyřech letech sankcí totiž Rusko nejenže neztratilo pozici významného exportéra energií, ale v některých regionech svůj vliv dokonce posílilo. Indonésie oznámila, že letos doveze z Ruska asi 150 milionů barelů ropy. Filipíny přijaly první dodávku ruské ropy po pěti letech a žádají Washington o výjimky ze sankcí. Thajsko hledá cesty k dovozu ruských hnojiv a Vietnam zoufale hledá alternativní zdroje paliv po omezení exportu z Číny a Thajska.

To všechno vytváří obraz světa, ve kterém se sankční politika Západu střetává s mnohem silnější silou, kterou je energetická nutnost.

Když po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 vyskočila cena ropy Brent z 95 na 115 dolarů za barel, svět byl šokován. Jenže současná krize spojená s válkou proti Íránu je ještě horší. Cena Brentu letos vzrostla ze 71 na více než 120 dolarů za barel. Analytici upozorňují, že nejde jen o zdražení, ale o reálné riziko nedostatku.

„Nejde už jen o vyšší ceny. Jde o nedostatek. Země nemusí být schopny získat energii ani za vyšší cenu,“ uvedl pro DW profesor Rogelio Alicor Panao z Filipínské univerzity.

Právě tato věta je možná nejděsivější částí celé krize. Moderní ekonomiky totiž nejsou připravené na situaci, kdy energie prostě není k dispozici. Bez pohonných hmot se zastaví doprava, výroba i zásobování měst. V jihovýchodní Asii už nyní dopravní organizace hrozí stávkami kvůli cenám paliv. Ve Vietnamu úřady upozorňují na možné omezení domácích letů. Zemědělci v Thajsku, Indonésii nebo Filipínách přehodnocují plány na výsadbu kvůli drahé naftě a hnojivům.

Evropské elity přitom stále často vystupují dojmem, že energetická politika je především otázkou hodnot a ideologie. Jenže pro rozvojové země je to otázka stability státu. Pokud prudce vzrostou ceny potravin, může během několika týdnů dojít k sociálním nepokojům.

A právě zde začíná být patrný další velký problém. Evropská unie vyzývá svět, aby nekupoval ruské energie, ale sama není schopna nabídnout rychlou a cenově dostupnou alternativu. To vede k rostoucímu dojmu, že Západ požaduje od jiných států ekonomické oběti, které by samy evropské společnosti jen těžko akceptovaly.

Konec starého energetického světa

Energetický analytik Indra Overland z Norského institutu mezinárodních vztahů dokonce prohlásil, že současná krize je horší než ropné šoky z let 1973 a 1979. Tentokrát totiž nejde pouze o ropu. Problémy současně zasahují trh s LNG, plynem i hnojivy.


Mezinárodní měnový fond už varuje, že rozsáhlé dotace energií mohou zničit veřejné finance jednotlivých států. Jenže vlády prakticky nemají jinou možnost. Indonésie letos vydává na energetické dotace přes 22 miliard dolarů. Malajsie dramaticky zvýšila subvencování pohonných hmot. Thajsko zastropovalo ceny LPG. To všechno ukazuje, jak hluboko současná krize zasahuje každodenní život obyčejných lidí.

Největší ironie celé situace spočívá v tom, že válka a sankce měly oslabit Rusko, ale výsledkem je rostoucí závislost velké části Asie na ruských surovinách. Moskva se navíc díky geografii vyhnula největšímu problému současné krize, tedy závislosti na Hormuzském průlivu.

Energetická válka tak paradoxně urychluje vznik nového geopolitického uspořádání. Západ zjišťuje, že jeho schopnost diktovat podmínky zbytku světa slábne. Země ASEAN mezitím stále otevřeněji dávají najevo, že budou spolupracovat s tím, kdo jim zajistí stabilitu a přežití ekonomiky, bez ohledu na ideologické výzvy z Bruselu nebo Washingtonu. A právě to může být největší geopolitická změna posledních let.



Zdroje: 1. https://www.dw.com/id/minyak-rusia-jadi-penyelamat-bagi-asia-tenggara/a-77098298; 2. Institute for Energy Economics and Financial Analysis; 3. International Energy Agency