bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem.

Chápání genocidy je standardně zaměřeno na biologickou stránku národa. Já však tento rámec překročím a protože národ jako entita neexistuje pouze v demograficko-biologickém smyslu, ale ve více dimenzích, budu chápat genocidu i v těchto dimenzích. 

Demograficko-biologickou genocidu chápu jako jednorázové či postupné oslabování biologického základu národa. Vedle fyzického vyvražďování (viz holokaust) se jedná také o demografický úbytek v důsledku snížené porodnosti. Jednoznačně se to týká situace, kdy index natality je nižší než 2,1 a národ vymírá. V roce 2025 index natality byl 1,28 a dostává se tak na úroveň, jakou měl ještě před Marií Terezií za Rakouska – Uherska. Vlastně se jedná o nejnižší porodnost za dobu, kdy je statisticky sledována. Příčin takového vývoje porodnosti je mvíce, každopádně je to však důsledkem stavu a vývoje společnosti a jejího politického systému. Porodnost má individuální a společenské příčiny. Společnost vytváří podmínky, které ovlivňují natalitu a jedinec, především žena, rozhoduje o svém mateřství. 

Nejsilnější výpovědí o kvalitě společnosti je právě porodnost. Jako se říkalo, že lidé hlasují nohama, dnes můžeme říkat, že ženy hlasují dělohou. Tedy porodnost, a ne slogany propagandistů v České televizi vypovídá o stavu české společnosti. Porodnost je základní výpovědí o společnosti. Pokud národ vymírá či vymře, ztrácejí jiná hodnotící kritéria smysl. Ovšem současnou mocensko ekonomickou elitu to neoslovuje, protože jim jde o zisk a pokud vymřou Češi, dovezou si potřebné pracovní síly ze světa. „Lidí je dost.“ Navíc u dovezených dělníků nehrozí, že budou vzpomínat na národní obrození, Pražské jaro nebo se pídit po pravdě o listopadu 1989.

Za posledních 35 let dochází k degradaci českého jazyka jak v jeho psané, tak mluvené podobě. 

Veřejnoprávní média, která v minulosti byla nositeli kultivace českého jazyka v široké veřejnosti, se posouvají k jeho pokleslé podobě. Jazyk je zaplevelován zbytečnými anglikanizmy, které ničí jeho krásu a příjemnost v používání. Zatímco v národním obrození se vytvářela slovní zásoba pro vědecké obory, aby mohly být rozvíjeny v českém jazyce, v současnosti vysoké školy pořádají z peněz datových poplatníků mezinárodní vědecké konference s jediným jednacím jazykem-angličtinou. Sociologická společnost komunikuje se svými členy v angličtině. Místo češtiny používat angličtinu je považováno za „in“. Populární seriálová herečka se v médiích pyšně chlubí, že se svým tříletým synkem mluví pouze anglicky.

  

Kvalitu jazyka mladé generace významně ovlivňují dva faktory. Výrazný propad četby a digitální komunikace v kyberprostoru. I mezi vysokoškolskými studenty se šíří funkční negramotnost, kdy čtenář umí text přečíst, ale nerozumí významu přečteného textu. Již na počátku desátých let vysokoškolští studenti věnovali četbě pětkrát méně času než senioři  (Sak, 2012). 

Propad četby a degradace jazyka se nezbytně promítnou do dalších oblastí života národa a společnosti. Jedná se o genocidu skryté stránky národa. 

Od devadesátých let školství procházelo postupně celou řadou reforem, které vedly k úpadku školství a vzdělanostní úrovně žáků, studentů a populace. Učňovské školství bylo téměř zlikvidováno. Propad kvality vzdělání na vysokých školách ovlivnil Jan Koucky , opakovaně náměstek ministra školství, který prosadil financování vysokých škol podle počtu studentů. Tím se dostala kvalita vzdělávacího procesu a studentů na vedlejší kolej.  

České školství dostává postupně třídní charakter. Z čeho tak usuzuji? I žáci či studenti se samými jedničkami, pokud se chtějí dostat na gymnázium nebo na vysokou školu, tak docházejí na placené doučování. Je to podivná výpověď o školství, když studenti se samými jedničkami musejí docházet na doučování. Děti ze slabších socioekonomických rodin jsou tak systémově diskriminováni. 

Dalším nástrojem vzdělanostní diferenciace je inkluze. Argumentace stoupenců inkluze padá, pokud se podíváme na základy škol pro mimořádně nadané a soukromé školy. V těchto školách je vyučovací proces předurčen vyšší úrovní inteligence a znalostí studentů. Rozvoj znalostí není dán pouze interakci mezi studentem a učitelem, ale také mentálním polem studentů, v němž se studenti vzájemně ovlivňují podle úrovně jimi vytvářeného mentálního pole. Proto by zde inkluze popřela samotný princip této vzdělávací instituce. 

Vzdělávání běžné populace prochází dvojí selekcí. Její úroveň se sníží odchodem nejkvalitnější části (pozitivní deviace z přirozeného rozložení) na osmiletá gymnázia a     dále inkluzí jedinců z negativní deviace přirozeného rozložení. Třídní kolektiv je zformován odchodem nejkvalitnějších a příchodem intelektuálně vzdělanostně nejslabších. Tím je předurčena kvalita vyučování. Každý student i učitel je jedinečný, a proto reagují diferencovaně na prostředí třídy s inkluzí. Obecně však kvalitní vyučovací proces vyžaduje koncentraci žáků a učitele na sdělované myšlenky a poznatky. Každý vedlejší podnět snižuje koncentraci a kvalitu vyučování. Třída s „buňkami“ méně kompetentních žáků a asistentů základní koncentraci vyučovacího procesu rozbíjí. Vedle fenoménu destruované koncentrace působí také fenomén nejnižšího jmenovatele, kdy je učitel tlačen ve výkladu na úroveň inkludovaných dětí. Děti z takové třídy nemají v konkurenci s dětmi z normálních tříd šanci.

České školství tak jde ve stopách amerického školství, o kterém píše R. Reich.  Dochází k závěru o zcela odlišné vzdělávací dráze budoucích symbolických analytiků a zbytků mladé generace. 17 % sedmnáctiletých Američanů trpí funkční negramotností. Část amerických dětí nedostává téměř žádné vzdělání a další část dostává vzdělání velmi špatné, avšak 15 % amerických dětí dostává téměř dokonalé vzdělání pro celoživotní symbolickou analytickou práci. Část absolvuje již primární a základní vzdělávání na soukromých školách, část na kvalitních předměstských veřejných školách, v třídách s malým počtem žáků. Jejich učitelé a profesoři se odlišují přístupem ke studentům, vnímají jejich akademické potřeby a mají pochopení pro jejich kreativní a experimentální přístupy. Absolvují nejkvalitnější a nejprestižnější vysoké školy. Jejich spolužáci představují elitu generace s intelektuálními zájmy a společně vytvářejí intelektuálně stimulující komunitu. Základem jejich vzdělávání je rozvoj následujících základních schopností: abstrakce, systémového myšlení, experimentování a spolupráce. Ve formálním vzdělávání většiny žáků jde o opačný typ učení. Než aby děti konstruovaly významy, jsou jim významy vnucovány. Čemu se mají naučit je pevně určeno. Realita jim již byla zjednodušena v podobě učebnic a přednášek a úkolem žáka je si ji vpravit do paměti. Vzdělání je nástrojem ke konzervování ekonomického a sociálního statu quo a vysvětluje, proč se neustále prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými. (Reich, 2002). 

V době, kdy byla zaváděna inkluze (Valachová, Plaga) tak vedení MŠMT ČR chápalo vzdělání redukovaně pouze jako profesní kvalifikační přípravu.       

Školství se stalo jednak nástrojem třídního ovládání většinové populace pomocí pokleslého vzdělávání, jednak intelektuální genocidy národa. 

Proto listopad 1989 neznamenal pouze změnu majetkové struktury, ideologie, ale také změnu české historie. Tato změna probíhá proti toku času. Nejdříve se měnila nejmodernější historie a od ní se postupuje dále do minulosti. Nejmodernější, poválečná historie je upravována podle jednoduchého metodologického axiomu. Cílem současné historie není poznávání socialistické minulosti, ale její naprostá degradace, dehonestace. Kritériem pro jakýkoliv text je zda hanobí socializmus. Zvláště pitoreskně působí texty autorů mladé a střední generace, kdy autoři jsou narození po listopadu 1989 nebo v roce 1989 byli dětmi, v době, kdy ještě žijí generace, které značnou část života prožily v socializmu. Blízká je však doba, kdy pamětníci již nebudou a sebevětší nehoráznost bude pro nové generace přijatelná.  

Cílem utváření falešného historického vědomí však není pouze pošpinění a vymazání socialistické minulosti. Historie je významná složka národní identity a v zájmu genocidy je zájem destruovat národní identitu a v jejím rámci historické národní vědomí. To, že se nejedná pouze o spontánní proces, ale o systémový, institucionální proces, dokládá např. vlastizrádné působení BIS a generála M. Koudelky, který požadoval vyloučení tématu národního obrození z výuky dějepisu. Tedy jedné z nejúžasnějších kapitol české historie. Na tomto příkladu je vidět, že nejde pouze o útok na socialistickou minulost, ale že jde o útok na historickou dimenzi národní identity, a tedy o genocidu českého národa. Hlavními garanty historie vytvořené dle zájmů politické moci i skrytých skutečných mocenských sil jsou ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) a Paměť národa. 

Pevnými body falzifikace české historie je překrývání listopadového převratu StB mýtem sametové revoluce, označování doby socializmu za komunizmus, označování vládní krize v únoru 1948 za komunistický puč, zkreslení odsunu sudetských Němců, snaha o dehonestaci Eduarda Beneše. 

Z historie čtyřiceti let od roku 1948 do roku 1989 jsou jednostranně vyzdvihovány pouze chyby, zločiny a neúspěchy a jsou zcela zamlčovány úspěchy. Potravinová soběstačnost kvalitními a levnými potravinami, téměř vyřešení cenově dostupného bydlení, levná elektrifikace, včetně budování atomových elektráren vlastními silami, vysoká vzdělanost populace, vysoká úroveň kultury a umění s vrcholem v šedesátých letech, rozvoj tělovýchovy a sportu se zisky mistrů světa v nejpopulárnějších sportech (hokej, vicemistři ve fotbale a v dalších sportech), vítězství Československa na Expo 58 v žebříčku národů před USA a SSSR.   

Na řadu přichází dehonestace T. G. Masaryka a likvidace jeho politik. Jako demokrat neuznával opak demokracie-aristokracii. Člověka vnímal podle jeho vnitřních kvalit a činů, nikoliv podle toho, v jaké rodině se narodil. Proto byly krátce po vzniku Československa zakázány šlechtické predikáty. V současnosti významným směrem vysílání České televize je adorace šlechty. Karel Schwarzenberg byl oslovován kníže a potomek Habsburků byl na konferenci oslovován Vaše Jasnosti (vychází z historického predikátu uděleného rodině císařem). Zpochybňována je pozemková reforma a to i prvorepubliková, výsledkem je privatizace, včetně církevní. Ač T. G. Masaryk byl nepochybně duchovně založený člověk, k římskokatolické církvi měl rezervovaný vztah a udržoval její odstup od státních záležitostí. 

Tento vztah také vyplýval z rozporné role katolické církve v české historii. Ač od upálení Jana Husa uplynula staletí, katolická církev se nedopracovala k reflexi a nejmenovala Jana Husa svatým, i když svatým jmenovala kdekoho. Církev také vysílala do Čech křižácké výpravy, které masakrovaly Čechy za to, že brali učení Ježíše, na rozdíl od církve, příliš vážně. Za křesťanskou víru byli Češi církví po staletí pronásledováni a vyháněni z vlasti, jako velká osobnost českých a světových dějin Jan Amos Komenský. V třicetileté válce křesťanské církve vybily třetinu evropské populace, tedy dokonce více než tomu bylo ve 2. světové válce. Neexistuje zrůdnější zneužití moci než církevní inkvizicí.  Ani při vzniku Československa římskokatolická církev nebyla příliš vstřícná. Také nelze opominout rozporný postoj církve k fašizmu a nacizmu a její podpora při záchraně nacistů na konci 2. světové války vytvořením ilegální cesty z Německa do Ameriky.

Problematická je i církevní restituce jak ve své procesní části, tak svou podstatou. Jde nejen před rok 1948 k pozemkové reformě po vzniku Československa, ale až do Rakouska –Uherska k revizi reforem Josefa II. Stát rozmařile rozdával majetek i církvím, které před listopadem 1989 ani neexistovaly.  

          

K charakteristikám českého národa patřila právě vysoká míra tvořivosti. Patříme k národům s nejbohatším hudebním dědictvím, úžasnou národní literaturou (próza i poezie). Za vítězstvím na Expo 58 v padesátých letech lze nalézt právě mimořádnou úroveň tvořivosti tvůrců české expozice, která vycházela z široké základny tvořivosti českého národa. Tvořivost tvůrců se promítala do působení rozhlasu a televize, které tak bylo součástí rozvíjení české kultury a národní identity

      

 Tlumení a nerozvíjení tvořivosti v současnosti můžeme vidět například na vysílání televize, a to nejen České televize. Zatímco v minulosti bylo vysílání především tvůrčím dílem českých a slovenských autorů, v současnosti televize přebírá licence pořadů ze zahraničí. Nerozvíjí se tvořivost tvůrčích kolektivů, česká kultura či národní identita. Co je příčinou? Lenost a nekompetentnost pracovníků televize či záměr potlačovat národnost? Směšné je obhajování televizních poplatků kvalitou vysílání, když žádná kvalita není. Tvůrčí kolektivy ve televizi byly nahrazeny funkcí – tvůrčí producent. Co charakterizuje televizní vysílání? Vedle licencovaných pořadů, pořady o vaření, české seriály pokleslé úrovně, infantilní americké seriály, násilí a vraždy v domácích i dovezených pořadech, moderátory nezvládnuté debaty na primitivní úrovni – agresivní a vulgární, se zápornou informační hodnotou. 

         

Zahraniční pořady mají za cíl oslabovat rozvoj tvořivosti, oslabovat národní kulturu a identitu a také se to daří. I podle televizního vysílání lze usuzovat, že český národ o svou vysokou tvořivost přichází. Pokleslé televizní vysílání ztrácí diváky anebo pomáhá u mladé generace oslabovat její národní charakter. 

Pracovníci České televize deklarují její nezávislost, ale nezávislost od čeho? Proč musí televize porušovat zákon o svobodném přístupu k informacím a začerňovat smlouvy? Není za deklarovanou nezávislostí skrytá cenzura? Naznačuje to nepochopitelná reakce pracovníka ČT Jana Moláčka, kterého rozzuřil pořad o COVIDU, v němž diskutující zastávali různé názory, na rozdíl od dřívějších totalitních, dogmatických černobílých pořadů ČT na stejné téma. Jan Moláček vyhrožoval, že to tak nenechá? Jaká moc a kompetence se skrývá za touto hrozbou?  

         

Popřením teze o nejateističtějším národu Evropy jsou výsledky grantu MŠMT ČR „Spiritualita mládeže“   K ateizmu a materializmu se koncem devadesátých let jednoznačně hlásilo pouze 21 % mladých lidí ve věku 15 – 30 let „ o neexistenci posmrtného života bylo přesvědčeno 31 %. Opačný trend se však ukazuje v postoji ke katolické církvi.  Index postoje ke katolické církví, vytvořený z pětistupňové škály, ukazuje závislost na věku. Věkové skupiny nad 56 let, které sociálně a duchovně zrály v socializmu mají výrazně lepší postoj (2,67) ke katolické církvi než mladá generace (1,86), která zrála v kapitalistických devadesátých letech. Rozpor mezi postojem ke katolické církvi a ateizmem spolu s dalšími poznatky z výzkumu ukazují posun k niterné spiritualitě. V otázce, která vedla respondenty k prognóze, se tento trend potvrdil. Do značné míry se vyjádřili shodně teologičtí a duchovní experti a celek populace. Index vytvořený pomocí pětistupňové škály předvídal duchovní vývoj moderního člověka. Index varianty „Člověk bude orientován na materiální stránku života, duchovní dimenze ho nebude zajímat“ byl pro celek populace 3,50 pro soubor expertů 3,11. Index varianty „Vzniknou nové formy spirituality, duchovního a náboženského života“ byl pro celek 3,35 a pro experty 3,51. 

       

S odstupem více než dvaceti let je patrné, že tato prognóza se naplňuje s dopadem na morální stav společnosti. Menší část společnosti se vyvíjí v poloze niterné spirituality a tomu odpovídajících hodnot a morálky, ale velká část společnosti je socializovaná do polohy pachtění za Zlatým teletem jakýmkoliv způsobem. Tomu odpovídá despiritualizace s odpovídající mafiánskou morálkou, neschopností kritické analýzy a podléhání manipulaci. I když se zdá, že spiritualita nemá s genocidou nic společného, ve skutečnosti to byla spiritualita českého národa, která český národ udržovala a vedla ho k revitalizaci a k sociálním a duchovním výbojům (Husitství, Jednota bratrská, národní obrození, Pražské jaro). O genocidě českého národa se rozhoduje také mezi elitou niterné spirituality a pokleslou masou Zlatého telete.  Duchovní úpadek je cesta k zániku národa. 

Devadesátá léta s osnovou rozkrádání národního bohatství všemi prostředky vedla k úpadku mravnosti a spirituality a k vytvoření specifické morálky českého kapitalizmu devadesátých let. Subjektem této morálky je mládež devadesátých let, dnes současná střední generace. Její chování připomíná nastupují nacizmus třicátých let. Naplňuje se vize E. Beneše: „Až se vrátí fašizmus, bude se nazývat antifašizmem.“ Co je jiného Oganesjanův gang s mocenským krytím než nacistická bojůvka třicátých let.     

To potvrzuje také chování režisérky Kateřiny Dudové. Po většinu mého života režiséři natáčeli filmy, často i dobré, za které dostávali i ceny na festivalech. V současnosti režisérka Kateřina Dudová hází dlažební kostky na parlament. Máloco charakterizuje tak proměnu společnosti a její současný stav jako tato režisérka, která místo režírování hází kostky na parlament. Ještě je tak hloupá, že své chování omlouvá emocemi, jako kdyby někdo dlažební kostky házel bez emocí.  Tak jako v třicátých letech i dnes se s fašizmem pojí mravní a intelektuální lůza. Morální úpadek dokládá i vnímání teroristů a masových vrahů bratrů Mašínů a Paumera některými občany za hrdiny.

Tak jako v minulém století v pozadí a příčinou nacizmu byl kapitál, je tomu tak i v současnosti. Jak uvádí Thomas Pikety, narůstající státní dluh a chudoba států západní Evropy je zahalen do green dealovského, imigračního a energetického chaosu, což dokládá ve Francii růst veřejného dluhu z 20 % HDP v roce 1970 na dnešních 120 %. Zároveň však soukromé bohatství vzrostlo mnohem dramatičtěji: z 300 % na 600 % HDP. Francouzské národní bohatství – součet soukromého a veřejného majetku mínus soukromé a veřejné dluhy – nikdy nebylo tak vysoké, a to nejen v absolutních číslech, ale i jako procento HDP.  Francie nikdy nebyla bohatší. Problém, který je třeba vyřešit, je jednoduše otázka distribuce.

Obdobná situace je ve Velké Británii.  Ve Velké Británii hromadí pouhých 50 rodin více bohatství než nejchudších 50 % populace – tedy přes 36 milionů lidí, ale životní úroveň a vyhlídky na zlepšení života obyčejných lidí nevratně klesají.

Pro kapitál a jeho koncentraci jsou výhodné chaos, imigrace, chudoba na hranici přežití, rozpouštění a genocida národních států, nacizmus pod pláštíkem antifašizmu a válka.  To vše pro nás Evropská unie připravila.  

Literatura:
Orwell, G. 1984. Praha: Naše vojsko, 1991. 
Reich, R. B.  Dílo národů: příprava na kapitalismus 21. století. Praha: Prostor, 2002.   
Sak, P. Proměny české mládeže. Praha: Petrklíč, 2000. 
Sak, P., Kolesárová, K. Sociologie stáří a seniorů. Praha: Grada, 2012.
Sak, P. Úvod do teorie bezpečnosti. Praha: Petrklíč, 2018.
Sak, P. Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita ve 21. století. Praha: Zakázané vzdělání, 2025.